Pár příkladů ze života

  • Cos to tam hodil? A z čeho pak to je? No správně, z plastu. A kam patří plast?
  • Zamysli se nad tím, cos právě udělal. No právě. Právě, že nic. Tak se nad svým chováním zamysli a přijď, až ti to dojde.
  • Na, vezmi si větrovku, je tam chladno. Máš kapesník? Počkej, já ti ho přinesu. Svačinu sis vzal? No, já vím, že nevzal. Dala jsem ti ji do tašky.

Přijde vám to jako rozhovory rodiče s dítětem? Možná ano, možná ne. Podobné rozhovory se odehrávají i mezi dospělými.

Jenže dokonce i v úrovni rodič-dítě, nejsou tyto formy úplně ideální. Proč? Protože neumožňují dítěti dospět.

Transakční analýza

Pojďme se zlehka, ale opravdu jen zlehka, dotknou transakční analýzy.

Transakční analýza (dále jen TA) je oblast psychologie, kterou založil psycholog Eric Berne v šedesátých letech minulého století.

Část NoGames z TA vychází. My se dnes podíváme na malou, avšak základní část TA a tou je trojice Rodič, Dospělý a Dítě. V TA se této trojici říká „stav ego“ a s těmito stavy souvisí transakce.

Dítě, rodič, dospělý

Každý mentálně zdravý člověk v sobě má všechny tyto tři stavy ega a je naprosto normální, že někdy naše chování vychází ze stavu ega rodiče, jindy dítěte a jindy zase dospělého. Vůbec se nedá říci, že by dospělý měl vždy jednat jako dospělý. Každý stav má své místo, čas a opodstatnění. Pro zjednodušení někdy nemluvíme o stavech ega, ale prostě jen o dítěti, rodiči a dospělém.

Transakce

Pokud s někým komunikujeme, tak každá naše věta vyřčená k danému člověku se nazývá transakcí. Transakcí, ve které mluvíme z pozice nějakého stavu ega, například rodiče a oslovujeme nějaký stav ego druhého, například dítěte.

Když jako rodič oslovím dítě a dítě mi odpoví jako rodiči, tak máme doplňkovou transakci Rodič→dítě, dítě→rodič.

Běží-li komunikace v doplňkové transakci, tak dle TA komunikace plyne relativně bezproblémově.

Pokud například mluvím s někým jako dospělý→dospělý, tak očekávám, že mi jako dospělý odpoví. Jenže se může stát, že mi odpoví dotčené dítě (dítě→rodič). Nebo rodič a bude oslovovat naopak dítě ve mně (rodič→dítě). Každopádně došlo k transakci jiného druhu, než jsem očekával a dochází k tzv. křížové transakci.

Manžetové knoflíčky

Eric Berne ve své knize „Jak si lidé hrají“ uvádí krásný příklad s manžetovými knoflíčky. Muž se ptá své manželky: „Neviděla jsi mé manžetové knoflíčky?“ Mluví tedy dospělý s dospělým. A očekávané odpovědi dospělého k dospělému by byly například „na stole“ nebo prosté „neviděla“. Jenže se mu může ozvat dotčené dítě k rodiči „Copak já ti je nosím?“. A hádka je na světě.

Zpět k dospívání

Udělali jsme si lehkou odbočku do psychologie. Nyní se podívejme na to, jaký má stav ego dopad na dospívání. Dospívání dětí, našich partnerů, ale i nás samotných.

Pokud s někým stále komunikuji jako rodič s dítětem, tak to může být i na nervy lezoucí, ale hlavně tento stav neustále upevňuji. Já se upevňuji ve stavu rodiče a toho druhého upevňuji ve stavu dítěte.

Lidi totiž mají přirozenou tendenci odpovídat ve stavu (nebo řekněme roli), v jakém je oslovujeme. Pokud se s partnerem bavím, jako by byl nesvéprávné dítě, tak se jím stává.

Naopak, pokud s dítětem často komunikujeme jako dospělý s dospělým, tak se začíná jako dospělý chovat.

Je pohodlné být dítě

Možná si říkáte, že ta vaše ratolest nemá ještě dost rozumu a zodpovědnosti, abyste se k němu mohli chovat jako k dospělému. Že až dospěje a začne se jako dospělý chovat, tak se tak k němu začnete chovat i vy.

Nebo, že ten váš partner je jako nesvéprávný a co nezařídíte vy, tak on zařídit nedokáže. A když ho to necháte zkusit, tak to dopadne špatně. Že jste se oženili/vdaly za dítě. Takže všechno děláte vy. Nenecháte ho nic dělat.

V obou případech se někdy setkáte s typickou odpovědí dítěte „nejsem přeci malé dítě“ nebo „jsem snad svéprávný“ a vy na to jako typický rodič odpovíte „no tak se tak nechovej“ případně „občas mám obavy, že právě svéprávný nejsi“.

Jenže pro toto „dítě“ je finálně pohodlné být dítě a mít rodiče. Nemusí na nic myslet (větrovka, svačina, úkoly), nemusí nic zařizovat (opravář, dovolená, úřad), protože má rodiče, který to vše zařídí.

(Ne)Reverzní psychologie

Jestli si v mezích reverzní psychologie říkáte, že když se k někomu (notabene k dospělému) budete chovat jako k dítěti, že mu dojde absurdita a nedůstojnost situace a začne mít snahu si pozici dospělého ustát, tak se mýlíte.

Možná se se setkáte s buřičskou revoltou dospívajícího, která však stejně bude v intencích dítěte.

Vykašlete se na reverzní psychologii. Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se chovali oni.

Jde to i u malých dětí

Ano, jde to i u malých dětí. Už se čtyřletým dítětem se můžeme postupně začínat bavit jako s dospělým. Ptát se ho na jeho názor a diskutovat o něm. Bavit se s ním o tom, proč něco chce a diskutovat s ním o výhodách a nevýhodách. Nechat ho postupně v různých věcech rozhodovat, a dokonce ho nechat se i rozhodnout špatně.

S chybami rosteme

Pokud totiž nenecháme lidi dělat chyby, tak jim nedovolíme dospívat. Když si dítě zapomene svačinu, tak bude mít hlad. Zapomene ji jednou, dvakrát, třikrát a postupně pochopí, že mu ji nikdo do tašky sám nedá a začne si ji hlídat samo.

Půjde ven bez větrovky a bude mu zima. Bude mu zima podruhé, potřetí, možná dokonce onemocní a jednou mu dojde, že si musí samo ohlídat své oblečení. Případně se vrátí domů, když před domem zjistí, že mu je zima, převlékne se a možná kvůli tomu přijde někam pozdě. I to k tomu patří.

Necháme partnera na úřadě něco zařídit samotného? Špatně si zjistil, co vše má přinést, nebo kam má jít? Dobře, tak tam bude muset jít znovu a znovu a znovu. Po desátém zařizování na úřadech se prostě musí někam posunout.

Opojeni důležitostí

Není to totiž často i jen náš určitý opojný pocit důležitosti, když můžeme říkat:

  • To je strašné, všechno musím zařizovat já.
  • Všichni okolo mě jsou jak nesvéprávní.
  • Mám okolo sebe samé malé děti.

Pokud se nechceme stále cítit jako rodiče obklopeni dětmi, tak se zamysleme nad tím, jestli bychom neměli s okolím komunikovat jako s dospělými.

Položme si tedy otázku. Chceme být dospělý obklopeni dospělými, nebo nám nakonec vyhovuje být rodič obklopený dětmi?

Ač tomu možná nevěříte, tak rozhodnutí je na nás. My sami tvoříme naše okolí a to, co žijeme.

Chcete více proniknout do komunikace a tvoření světa, ve kterém žijeme skrze sebe? Na kurzech NoGames si toto můžete vyzkoušet na modelových situacích a zažijete jaké „kouzlo“ může mít i jen lehce jinak formulovaná věta, a hlavně záměr za ní stojící.

 

Libor

www.nogames.cz

O autorovi:

Libor Webster je Business Analytik. Mnoho let pracoval jako vedoucí analytických a vývojových týmů od nižšího managementu po top management a vedl analýzy projektů pro malé podniky i velké korporace a státní správu.

Nyní na volné noze nadále poskytuje služby v oblasti business analýz a konzultací pro široké spektrum společností.

Spolu se svou ženou Monikou jsou autoři a lektoři konceptu NoGames, který se prolíná do prakticky všech aspektů života od mezilidských vztahů, vyjednávání, prezentační dovednosti až po vedení lidí a soudní jednání.