Běžně známe pojem prokrastinace (chorobné odkládání) ve spojení s pracovními nebo studijními činnostmi.
Obdobnými principy si bohužel ničíme i své vztahy.
Překvapivě k tomu častěji dochází ve vztazích, které se zdají být bezproblémové. A ona „bezproblémovost“ je často právě kamenem úrazu. Pokud máme ve vztahu problémy, tak se často aktivně snažíme, aby zmizely. Tedy něco děláme. Ale ona zdánlivá bezproblémovost nám dovoluje odkládat.
Přeci se nic neděje.
Jak odkládáme vztah?
A co tedy odkládáme ve vztahu? Pojďme se podívat na několik příkladů:
- Na procházku půjdeme zítra, za týden, později.
- Milovat se můžeme i ráno, o víkendu, někdy…
- Na lodičky? Do divadla? Projít se do města? Jsme moc unaveni, máme toho hodně, až bude více času.
Všechny tyto a další věci přeci můžeme dělat kdykoli. Vždyť jsme přeci spolu pořád, takže proč to dělat teď, když jsme unavení.
Odkládáme, odkládáme, odkládáme na někdy. Na kdykoli. Na nikdy.
Někdy odkládáme oba
Takto odkládáme my i náš partner, proto by se mohlo zdát, že je vše v pořádku. Ale není. Postupně v nás narůstá frustrace, že žijeme nudný život, jen práce, děti a dál nic. Postupně v nás narůstá pocit, že za to může náš vztah. Kdyby to byl dobrý vztah, tak se přeci tak necítíme.
A tak začínáme hledat jak se své frustrace a nudy zbavit. Ale neděláme to v našem vztahu. V něm to přeci nejde. Kdyby to šlo, tak už to přeci děláme.
Nemluvíme o tom, nekomunikujeme naše potřeby, protože nevěříme, že by to mělo význam. Že by se něco změnilo.
Tohle naplnění našich potřeb hledáme jinde. U kamarádů, ale někdy i hůř, u milenců/milenek. Místo toho, abychom se snažili mít perfektní jeden vztah, tak si vytváříme další a další nedokonalé vztahy, které nám mají dosuplovat to, co nám chybí.
Často to děláme my i náš partner.
Někdy odkládá jen jeden
A co případ, kdy to děláme jen my? Ten je bohužel často ještě horší. Partner se snaží, možná se sám probudil z pasti odkládání vztahu a došlo mu, že něco není v pořádku. Partner se snaží a setkává se s naším bojkotem jeho snahy.
Pojďme na procházku, do divadla, na rande… Teď ne, mám toho hodně. Pak nám zavolá kamarád a s tím ochotně vyrazíme. Najednou si čas najdeme. Zde věříme, že může být naše potřeba naplněna. Navíc tahle příležitost je jen teď, teď má kamarád čas. Najednou děláme věci, které nám partner již dlouho a opakovaně nabízí a my o ně nemáme zájem.
Co to s partnerem dělá? Už přestává věřit, že je to o únavě, o nedostatku času. Dospívá k závěru, že jsou to jen výmluvy. Že nestojíme o to užívat si s ním. Možná to s námi i komunikuje a nás to jenom rozčílí. Slyšíme v tom výčitky. Nespravedlivé výčitky. Vždyť jsme s ním furt a s kamarády máme možnost zažívat takové věci jen výjimečně.
Po nějaké době to vzdává. Už nic nenavrhuje. Už se ani nesnaží. A to nás jen utvrzuje v tom, že jsme měli pravdu. Doma je nuda. Klid, bezpečí, ale nuda. A našemu partnerovi to asi vyhovuje. Vždyť nic neříká.
Stále více a více rozjíždíme život mimo náš vztah. A náš partner? Možná začíná dělat to samé. Vzdal to.
Tak si oba stále více a více rozjíždíme nové oddělené životy, až najednou zjišťujeme, že už nemáme ani ten nudný, bezproblémový, bezpečný vztah.
Co dělat, pokud prokrastinujeme vztah?
Uvědomme si to. Mějme tohle vědomí na paměti.
Neodkládejme náš vztah.
Ano, jsme spolu pořád, máme spoustu času. Možná.
Ve skutečnosti každou příležitost spolu něco zažít máme jen jednou. Každá nabídka našeho partnera jít na rande je jedinečná a nebude se opakovat.
Možná přijde jiná. Ale tato se již nikdy nevrátí.
Tento den, tato minuta, tato vteřina se již nikdy nevrátí. Tento okamžik, kdy nám partner věří, že chceme žít s ním, okamžik, kdy partner chce být s námi, ten může být poslední.
Co dělat, pokud náš partner bojkotuje naše snahy?
Nevzdávejme to. Mluvte o tom. Komunikujme to. I když se náš partner naštve, tak to nevzdávejme. Můžeme tím vzdát náš vztah. V den, kdy se vzdáme, tak jsme možná započali pomalou smrt našeho vztahu.
Občas nám někdo dokonce poradí, abychom se přestali snažit. Že to možná partnera probudí k nějaké aktivitě. Ale také ho to možná jen utvrdí v tom, že žádná aktivita nemá smysl.
Možná jsme my tahouni našeho vtahu. Ve většině vztazích je jeden z partnerů aktivnější. Ten má pak tendenci snáze propadat frustraci. Ale to je normální. Tak to prostě je a stojí to za to. Přijměme to jako fakt a nevzdávejme se.
Neprokrastinujme a nevzdávejme vztah
Mluvme, mluvme, mluvme. Komunikujme naši frustraci. Komunikujme naše potřeby. I přes nevoli našeho partnera.
Komunikujme i to, co si myslíme, že by o to partner nestál. Komunikujme i zážitky, které si myslíme, že můžeme zažívat jen s jinými. Možná budeme překvapeni, že si náš partner myslí to samé. Že s námi nemůže toto zažívat.
Láska je zázrak
Nejsme špatní a ani náš partner není špatný. Jen jsme možná oba zapomněli, jaký dar jsme dostali a že je potřeba o něj pečovat.
Láska je ten dar.
Prokrastinovat, nekomunikovat a vzdát se snahy je totiž jedna z nejspolehlivějších cest, jak prohrát vztah. Jak prohrát lásku.
NoGames
Koncept NoGames pomohl již stovkám vztahů v obdobných situacích. Na našich kurzech NoGames se učíme, jak komunikovat i takováto nepříjemná témata. Učíme se, jak si uvědomit tyto a další hry, které rozehráváme a do kterých vstupujeme.
Další články a více informací o konceptu NoGames naleznete na našich stránkách www.nogames.cz
O autorovi:
Libor Webster je business analytik a kouč. Mnoho let pracoval jako vedoucí analytických a vývojových týmů od nižšího managementu po top management, kde působil jako technický ředitel. Vedl analýzy projektů pro malé podniky i velké korporace a státní správu.
Nyní na volné noze nadále poskytuje služby v oblasti business analýz a konzultací pro široké spektrum společností.
Spolu se svou ženou Monikou jsou autoři a lektoři konceptu NoGames, ve kterém učí jednoduché a funkční techniky, které se dají použít pro usnadnění života a zlepšení výsledků v prakticky všech aspektech života. Od partnerských vztahů, pracovních vztahů, vyjednávání, práci s manipulací až po vedení lidí a soudní jednání.