Problémy, o kterých se otevřeně nemluví, rostou

Citlivé téma. Tak citlivé, že se o něm často ani nemluví. A pokud ano, tak jen mezi kamarády. Nový vztah a nové děti. Nevlastní. Tak citlivé, že se často jedná i o jeden ze skutečných důvodů, kvůli kterým se tyto tzv. „patchworkové rodinyrozpadnou. Často by k tomu nemuselo dojít, pokud bychom se dokázali o věcech bavit otevřeně a vystoupit za zažitých vzorců.

Můj nový partner má skvělé děti

Jsme rozvedeni a máme děti. Potkali jsme novou „lásku našeho života“, také s dětmi. Na začátku se zdá být všechno krásné, jeho děti nás berou, dokonce to vypadá, že nás mají rády. My se snažíme, chceme si děti získat, chceme, aby náš nový partner viděl, že se s námi jeho děti budou mít dobře. A on se také snaží.

To jsou začátky. Vše vypadá ideálně.

Partnerovy děti jsou „trochu“ rozmazlené

Po nějaké době se začínají objevovat první problémy. Doba je tím kratší, čím dříve spolu trávíme více času, případně se dokonce sestěhujeme dohromady.

Začínají nám vadit různé větší či menší věci. Odmítá jíst, co navaříme, není vychované tak, jak bychom si představovali, pořád na partnerovi visí a nedopřeje nám trochu soukromí, partner ho rozmazluje a pokud se nám něco nelíbí, tak se za nás nepostaví.

Začíná se nám v hlavě objevovat myšlenka, se kterou se možná i potichu svěříme nejbližším přátelům — „partnerovo dítě je rozmazlený fakan“.

Partner nemá rád moje úžasné děti

A co víc, začínáme mít pocit, že náš partner stejně pohlíží na moje úžasné děti. Na moje děti, které by mohly být vzorem pro jeho. Na moji důslednost při výchově, ze které by si měl vzít příklad. Naopak to vypadá, že je nemiluje tak, jak by si zasloužily, vždyť jsou úžasné. Nemůžeme být přeci s někým, kdo mé děti nemiluje tak jako my. Nemůžeme a tečka.

Jsme v tom spolu

Asi nás nepřekvapí, že podobné myšlenky má náš partner. Také již začíná mít plné zuby mých dětí a také si nedokáže představit, že by byl s někým, kdo jeho děti nemiluje tak jako on.

Realita je často více o nás, než o dětech

Zažili jste to? Nebo zrovna v podobné situaci jste? Případně si vám takto stěžovali vaši kamarádi?

Možná vás to neuklidní, ale je to naprosto normální. Teď jde o to, jak to přijmout a jak se s tím vyrovnat.

Ano, existují situace, kdy děti nechtějí nového partnera svého rodiče přijmout a rozpoutají psychologickou válku, jak se můžeme dočíst v některých až hororových příbězích na internetu. Realita naštěstí není obvykle tak strašná a tyto hororové scénáře nejsou až tak časté.

Naše pocity často neodráží ani tak realitu, rozuměj to, jaké partnerovi děti opravdu jsou, ale naši neschopnost vystoupit ze zažitých myšlenkových vzorců.

Rodičovská láska nezná hranic

Jsme rodiče a příroda nás, v zájmu zachování života, vybavila něčím, čemu se říká rodičovská láska. Tedy pokud jsou naše rodičovské pudy normální.

Pro cokoliv, co udělá naše dítě, máme pochopení. Je to naše dítě. Možná nás někdy rozčílí, ale stejně mu to odpustíme. Brečí? Rve nám to srdce. Brečí, protože jsme na něj, třeba i oprávněně, křičeli? Je nám to líto a chceme se s ním udobřit. Chceme ho obejmout, chceme ho utěšit. Nechceme, aby bylo smutné. Chová se rozmazleně? Je to přeci ještě dítě. Naše láska a pochopení nezná hranic.

Skoro rodičovská láska zná hranic

Výše napsané ale u „cizích“ dětí neplatí. Můžeme je mít rádi, můžeme mít s nimi hezký vztah, ale ten od přírody daný rodičovský pud tam prostě nebude. Může tomu pomoci, pokud budeme s dětmi vyrůstat od útlého věku. Může vzniknout velmi silné pouto a skororodičovský vztah. Ale jen výjimečně bude takové, jako to opravdu rodičovské.

Dvojí metr

Proto nám u cizích dětí vadí věci, které u svých dětí tolerujeme, nebo nám dokonce přijdou roztomilé. Proto nechápeme, jak se někdo může rozplývat nad chování svého dítěte, které nám přijde příšerné, přestože u vlastního bychom se rozplývali také.

Když na své dítě někdy zakřičíme, tak ho přeci vychováváme. Pokud náš partner zakřičí na moje dítě, úplně stejně a úplně ve stejné situaci, tak je to něco, co nejsme ochotni tolerovat. A to i přesto, že po něm jinak chceme, aby se k němu choval jako „opravdový“ rodič.

Ochrana mláděte

Jako rodiče také máme vrozenou potřebu své dítě chránit. A pokud někdo nemiluje naše dítě tak jako my, tak máme pocit, že je v nebezpečí. Je v nebezpečí a my nejsme ochotni toto nebezpečí tolerovat. Tedy naše myšlení funguje dle vzorce — pokud někdo nemiluje moje děti tak jako já, je pro ně hrozba a já s ním nemohu být.

Možná, že je má rád, možná se k nim chová hezky, možná je dokonce i miluje. Ale nemiluje je tak, jako já. A to by měl. Alespoň tomu věříme. A pokud ne, tak se to dá alespoň dobře použít proti partnerovi jako zbraň.

Jaká jsou fakta

Pojďme si shrnout jaká jsou fakta. Nemusí se nám líbit. A asi nebudou. Úplně se ošíváme nad tím, že bychom to jako fakta měli přijmout. Možná dokonce budeme odsuzovat někoho, kdo to jako fakta bere. Tím spíše máme asi problém přijmout realitu.

  • Nikdo nebude mé vlastní děti milovat tak, jako já.
  • Nikdy nebudeme cizí dítě milovat tak moc, jako své vlastní.
  • Je přirozené, že bychom chtěli, aby moje dítě partner miloval tak jako já.
  • Je přirozené, že bychom chtěli, aby se partnerovo dítě chovalo stejně jako naše.
  • Je přirozené, že máme v sobě dvojí metr. U svého dítěte budeme mít vždy mnohem větší toleranci a pochopení, než u cizího.
  • Můžeme mít hezký vztah s partnerem a on s mými dětmi, přestože je nemiluje tak jako své vlastní.
  • Můžeme mít hezký vztah s partnerem a jeho dětmi, přestože je nemilujeme tak jako své vlastní.

Univerzální rada neexistuje

Neexistuje žádný zázračný univerzální recept, jak zajistit, aby patchworková rodina fungovala.

Může nám ale hodně pomoci, pokud výše uvedená fakta přijmeme. Pokud si na ně vzpomeneme ve chvílích, kdy toho máme zrovna plné zuby. Ve chvílích, kdy budeme mít pocit, že je partner nespravedlivý. Pravděpodobně často je a nemůže jinak. Je totiž rodič. Ve chvílích, kdy budeme nespravedliví my, protože pravděpodobně často budeme. Jsme totiž rodiče.

Otevřená komunikace

Co nám ale může pomoci ze všeho nejvíce je, pokud se s partnerem budeme otevřeně o svých pocitech bavit a zároveň se dokážeme v takových chvílích povznést nad své přirozené rodičovské pudy a navzájem se neodsuzovat. Tomu se říká bezpečný prostor, o kterém si povídáme na kurzech NoGames.

Ale pozor, bezpečný prostor málokdy vznikne sám od sebe. Je potřeba i o něm otevřeně komunikovat a nejdříve ho vytvořit.

Právě to, že se často o takových věcech otevřeně nebavíme, způsobuje, že v nás narůstá frustrace. Tato frustrace se pak někdy neoprávněně promítne do našeho vztahu k partnerovým dětem, do vztahu partnera k mým dětem a hlavně do našeho vztahu s partnerem.

Libor

www.nogames.cz

O autorovi:

Libor Webster je Business Analytik. Mnoho let pracoval jako vedoucí analytických a vývojových týmů od nižšího managementu po top management a vedl analýzy projektů pro malé podniky i velké korporace a státní správu.

Nyní na volné noze nadále poskytuje služby v oblasti business analýz a konzultací pro široké spektrum společností.

Spolu se svou ženou Monikou jsou autoři a lektoři konceptu NoGames, který se prolíná do prakticky všech aspektů života od mezilidských vztahů, vyjednávání, prezentační dovednosti až po vedení lidí a soudní jednání.