Měli jste někdy nadřízeného, jehož manažerskou praktikou bylo vzbuzovat strach? Na všechny pořád křičel, nic nebylo dost dobré, všichni jsou naprosto neschopní, je obklopen samými pitomci atp.?
A co partnera? Byli jste někdy ve vztahu, který se dostal do stavu, že už jste jen čekali odkud ji zase chytnete?
Efekt vařené žáby
Často tyto stavy přicházejí s tzv. efektem vařený žáby. Oblíbená historka (neověřoval jsem si ji), že když hodíte žábu do vařící vody, tak okamžitě vyskočí, ale když ji dáte do studené a postupně budete vodu ohřívat, tak si žába na teplotu postupně zvyká, až se uvaří zaživa.
Takto nenápadně často zmíněné stavy a vztahy nastávají. Málokdo z nás by od samého počátku byl s partnerem, který na nás pořád řve. Ale ono se to neděje od začátku. Intenzita a frekvence postupně narůstá, až se nakonec podíváme na svůj život a říkáme si „jak jsem se sem sakra dostal“. Postupně se nám posouvala hranice. Pořád jsme si říkali, ono to není tak strašné…
„Motivace“ strachem
Já osobně zažil dva přímé nadřízené, které vyznávali tuto strategii. Jinak jsem měl na „šéfy“ fakt štěstí. Ale znám jich mnohem více. Někdy je to o tom, že nezvládají sami sebe, ale často to bylo jejich vědomé jednání hnané ideou: “Držte lidi pod tlakem a dostanete z nich nejvíc”. A víte co? Ono to funguje, ale jen krátkodobě.
To samé ve vztahu. Máte partnera, u kterého neustále přemýšlíte, co ho naštve, kvůli čemu s vámi nebude mluvit, bude uražen, naštván, dotčen, „rozesmutněn“. Na formě jak vás takto vydírat a donutit „chovat se správně“ de-facto nezáleží.
Teď se podívejme do zrcadla. Jací jsme partneři, kolegové, nadřízení, rodiče? Používáme strategii strachu? Nespletli jsme si náhodou pojmy „mít autoritu“ nebo „respekt“ a „budit strach“?
Hra na uraženého
Jak často hrajete jednu z nejstarších a ve vztazích asi nejrozšířenější hru citového nátlaku a manipulace. Hru na „jsem uražený/á“. Možná, právě díky jejímu rozšíření si neuvědomujeme, jak velkým zdrojem strachu a frustrace pro partnera může tato hra být.
Hrajete tuto hru často a dlouho? Vydíráte takto svého partnera? Pokud ano, tak svého partnera vědomě vystavujeme tzv. citové deprivaci. Už to nezní tak nevinně, co?
Stádia vlivu strachu na lidskou psychiku
Během své praxe jsem si vypozoroval několik stádií, co se s lidmi v takových situacích děje. Pojmy v zásadě odpovídají psychologickým definicím, ale v tom posledním se již trochu rozcházíme.
Touto zkušeností se již dlouho řídím a řídilo se jí i mnoho manažerů ve vtahu ke svým podřízeným, které jsem měl tu čest vést. Troufám si tedy říci, že nějakou praxí jsou tyto poznatky již podložené.
Pojďme se podívat na jednotlivé stavy a co se s lidmi při nich děje.
Strach
Nemluvím o strachu například z pavouků, ze smrti a podobně. Mluvím nyní o strachu, který je velmi často používán jako nástroj manipulace.
Manipulace, kterou nás někdo chce „vybičovat“ k lepším výsledkům.
Manipulace, abychom se ve vztahu „chovali správně“. Už jen pojem „chovali správně“ je naprosto úchylný a budu se mu v nějakém dalším článku věnovat.
Pokud někdo tento nástroj používá občas, tak velmi dobře funguje. Teď vynechme stránku morálky a etiky.
Co se ale s námi děje, pokud žijeme prakticky v permanentním strachu. Z šéfa, z partnerky, rodiče, dokonce i zákazníka?
Prakticky nikdo nedokáže žít dlouhodobě, nebo dokonce trvale v dlouhodobém strachu. Pokud jsme příliš dlouho strachu vystaveni, tak se buď naprosto zhroutíme, což může v extrémních případech vyústit i v sebevraždu, nebo nám přeskočí a vystřílíme celou firmu. Případně to může přejít i do jiných problémů, jako je domácí násilí a další. Ale většinou tomu bude předcházet překlopení do další fáze a tou je frustrace.
Frustrace
Dalo by se říci, že dlouhodobé působení strachu je prakticky vždy frustrací. Jako nástroj manipulace ještě často funguje, ale už není tak efektivní.
Jaký je podstatný rozdíl mezi těmito dvěma stavy? Při frustraci už nevěříme, že by se stav mohl v blízké době změnit. Už si nemyslíme, že když se „budeme chovat správně“ tak může být vše v pohodě. Teď už víme, že na nás bude šéf pořád řvát. Partner bude každou chvíli uražený a nebude s námi mluvit. Ale stále nás to trápí.
Dlouhodobá frustrace je strašně nebezpečná. Každý máme jinou míru tolerance a může se zde projevovat právě i zmíněný efekt vařené žáby.
Často zde právě dochází k řešení formou agrese, kde extrémní formou může být právě již zmíněná sebevražda či vražda. Případně si hledáme jiné kompenzační mechanismy, což má za následek často to, že my sami se začneme někde (například doma) chovat způsobem, který jiné frustruje.
V práci na nás pořád řve šéf a doma na všechny řveme my.
Nebo přejdeme do další fáze a tou je rezignace.
Rezignace
Pokud vám alespoň trochu záleží na lidech kolem vás, tak si na tento stav dávejte zatraceně bacha. Pokud už někdo vstoupil do stavu rezignace, tak jste jen kousíček od toho, že o takového člověka přijdete. Navíc si toho ani nemusíte všimnout. Říkáte si „nestěžuje si, nic nenamítá, tak je přeci všechno v pohodě„. Není.
Mnohokrát jsem četl moudro:
„Ticho je nejsilnější křik ženy. Když přestane křičet, je unavená. Je unavená to vysvětlovat, je unavená o tom mluvit, zachraňovat, je unavená z obhajování, je unavená z přesvědčování. Je připravena rezignovat a ignorovat. Takže dokud žena křičí, tak jsi pořád ve hře. Jak přestane, hra skončila.“
Ve skutečnosti to platí pro všechny. Ženy, muže, děti, dokonce i zvířata. Pokud přestane někdo křičet, tak buďto již rezignoval, nebo hůř, přešel do fáze lhostejnosti.
Lhostejnost
Zde se s psychologií rozcházím, ale je to jen sémantika. Psychologie bere lhostejnost jako jeden z projevů rezignace, vedle pojmů jakou jsou apatie nebo deprese.
Já vnímám stále rozdíl mezi rezignací a lhostejností. V nějaké situaci mohu být rezignovaný, apatický, ale stále ještě mám nějakou vnitřní emoční zainteresovanost.
Pokud mluvím o lhostejnosti, tak myslím stav, kdy je to už člověku úplně jedno. Už na něj nepřichází ani depresivní stavy, není už ani frustrován, vy osobně a vše co děláte mu je úplně jedno.
Klidně z fleku odejde, dá výpověď, požádá o rozvod, nebo naopak bude s klidem pozorovat, jak si balíte kufry a znovu demonstrativně odcházíte.
Lhostejnost je nic. Naprosté NIC.
Shrnutí
- Nepleťme si pojmy „mít autoritu“ nebo „respekt“ s pojmem „budit strach“. Pokud se vás lidé bojí a pokud se vás bojí dlouhodobě, nebo dokonce trvale, tak začnou být frustrovaní. Opravdu chcete, aby vaše okolí bylo z interakce s vámi frustrováno?
- Jestliže už je vedle vás někdo frustrován, tak je nejvyšší čas začít to napravovat. Rezignace a lhostejnost mohou následovat rychle a bez varování.
- Pokud se z vašeho okolí nedostavují nesouhlasné projevy, projevy nespokojenosti, například křik, tak to neznamená, že je vše v pořádku.
- Vaše okolí možná již rezignovalo na jakoukoli snahu, už nebojuje. Mezi rezignací a lhostejností je už jen tenká červená linka, možná vaše okolí krok rezignace přeskočilo úplně. Tak jako tak, pokud je ve stavu lhostejnosti, tak už jste ho nejspíš ztratili nadobro. Zvrátit tento stav je již téměř nemožné.
- Přestože z krátkodobého hlediska je vzbuzování strachu účinné, tak z dlouhodobé perspektivy je to jedna z nejhorších strategií k budování funkčních vztahů. A je úplně jedno, jestli se jedná o vztah partnerský, pracovní, nebo i jen kamarádský. Strach je jed. Možná zabíjí vztah pomalu, po kapkách, ale o to je nebezpečnější.
A co vy, bojí se vás někdo ve vašem okolí?
Bojíte se někoho vy?
Nebo jste již dokonce rezignovali?
Nebo….
NIC
Libor
O autorovi:
Libor Webster je Business Analytik. Mnoho let pracoval jako vedoucí analytický a vývojových týmů od nižšího managementu po top management a vedl analýzy projektů pro malé podniky i velké korporace a státní správu.
Nyní na volné noze nadále poskytuje služby v oblasti business analýz a konzultací pro široké spektrum společností.
Spolu se svou ženou Monikou jsou autoři a lektoři konceptu NoGames, který se prolíná do prakticky všech aspektů života od mezilidských vztahů, vyjednávání, prezentační dovednosti až po vedení lidí a soudní jednání.
