Viděli jste film Teorie tygra s Jiřím Bartoškou? Doporučuji. Já ho viděl několikrát a bylo zajímavé sledovat, jak se mi v různých obdobích mého života na něj měnil názor. Přesněji řečeno pohled na životní situaci a postoje hlavního hrdiny. Film jako takový mám rád stále.

Teorie tygra v kostce

Film pojednává o starém veterináři, který má za manželku semetriku a pěknou diktátorku. Žije s ní několik desítek let a ona ho po celou dobu stále a stále utlačuje v jeho názorech a postojích. On se na prahu důchodu rozhodne, že toho má dost a odejde. Je kolem toho poměrně vtipná zápletka, ale o tu nyní nejde.

Jeho dcera je stejná (po matce i babičce) a stejným způsobem se chová ke svému muži, který se po vzoru svého tchána také rozhodne se osvobodit. Končí to tím, že…

Jak to skončí vám nebudu říkat, abych vás nepřipravil o zážitek z filmu, pokud jste ho ještě neviděli.

V jednu chvíli tam padne otázka: „Jak je možné, že jsi to nechal zajít takto daleko? A on na to odpoví, že věřil tomu, že když bude dělat to, co ona chce, tak bude vcelku klid.

Pohled první

Můj první pohled byl naprostá sympatie s Bartoškou. Proč? Žil jsem aktuálně ve velmi podobném vztahu, jen naštěstí ne několik desítek let. Proto ta naprosto nekritická sounáležitost.

Pohled druhý

Druhým pohledem se již dostáváme k hlavní myšlence dnešního článku. Bartoškova role mi je stále velmi sympatická, což bude pravděpodobně dáno i samotným Bartoškou. Nicméně můj pohled na celou situaci se již změnil.

Několik desítek let žil v naprosto příšerném vztahu, ale nic neřekl. Nestěžoval si, nic nenamítal, neřekl, že takhle žít nechce.

V jedné scéně se dokonce jeho manželka baví se svou matkou a dcerou a notují si, jak vlastně dělají správnou věc, že muži nevědí, co chtějí a jsou šťastni, když jim to jejich ženy řeknou. Že jsou spokojenější, pokud jim někdo jejich život řídí.

Ona po celý jejich vztah opravdu věřila tomu, že je vše v pořádku, že je její manžel a jejich manželství šťastné a spokojené. A najednou přišla rána z čistého nebe. Po několika desítkách let, v pro ni láskyplném a šťastném vztahu, se najednou dozví, že je naprosto příšerná ženská, jejich vztah je k nesnesení a už s ní nechce být. Do té doby nic, ani jedna námitka.

Pohled ze života dětí

Naše dvě děti mají dvakrát týdně IT online kroužek. Zakladatel kroužku, se kterým byla první hodina, byl skvělý, hodina je velmi nadchla.

Pak dostali nějakou mladou učitelku (vypadá to na studentku), která nemá asi moc zkušeností s výukou. A najednou je to nebaví. Moc tomu nerozumí, učitelka jede dál a oni nevědí, co se po nich chce.

Už se v naší rodině začala objevovat myšlenka, že napíšeme zakladateli kroužku, že nejsme spokojeni. Logické ne?

Včera jsem se zúčastnil začátku hodiny a velmi slušně a mile (tedy doufám, že to mile znělo i jí) jsem ji seznámil se situací. Že tomu děti vůbec nerozumí, potřebovaly by nějaké příklady, více vysvětlit, a ne jenom ukázat finální řešení. Potřebují chápat, jak se k tomu řešení dostanou. Pak jsem asi půl hodiny výuku sledoval a její přístup se mi líbil mnohem více. Procházela s nimi příklady, více se ujišťovala, že tomu rozumí atp.

Teď vynechme otázku toho, jestli má schopnosti takhle malé děti učit způsobem, který je zaujme a porozumí mu. Někdo to prostě v sobě nemá. To hlavní je, že byla ráda za zpětnou vazbu a snažila se podle ní chovat.

Chtěl jsem jí tuto zpětnou vazbu dát před dětmi a děti jsem vyzýval, aby se sami ozývaly, pokud by něčemu nerozuměly. Děti se ozývat začali, takže se i ony něco naučily. Nicméně obecně by bylo vhodnější, abych takto promluvil jen s ní. Píši o tom ještě později.

Do našeho rozhovoru pravděpodobně neměla vůbec tušení, že mají děti nějaký problém. Co kdybych si s ní nepromluvil a jenom bychom poslali stížnost jejímu nadřízenému (kroužek není úplně levný)? Její motivace situaci zlepšit by byla úplně jiná. Nebo možná žádná. Možná by ji zakladatel propustil a začal kroužek učit sám. A ona by, bez možnosti sebereflexe, prostě skončila. Třeba ji to baví a jen prostě nevěděla, že to nedělá ideálně.

Pohled do pracovního života

Kdysi jsem pracoval pro Jirku Kamenického. Jirka je legenda v českém IT, kdo zná jeho jméno, ví. Kdo ne, nechť se spokojí s tímto konstatováním.

Od Jirky jsem se strašně moc naučil, jak profesně, tak lidsky. Jirka je totiž naprosto úžasný člověk (jeho bratr Marian mimochodem také). Teď mluvím hlavně o charakteru, morálce, lidskosti, vstřícnosti. Jisté až prvorepublikové grácii. Nepotkal jsem člověka, který by Jirku neměl rád a nevážil si ho.

Měl jsem tam kolegyni, která do firmy nastoupila po škole. Strašně chytrá a fajn holka. V průběhu let tam hodně profesně vyrostla a začala si uvědomovat svou cenu na trhu práce. Mnoho měsíců mi říkala, že tam není spokojená s platem a že asi dá výpověď. Ptal jsem se jí, jestli o tom Jirkovi řekla. Prý ne, prý ho nechce zklamat. Také si ho velmi vážila a měla strach, že když mu řekne, že je nespokojená, tak bude smutný.

Položil jsem jí otázku. „Kdy si myslíš, že bude více zklamaný? Když ho požádáš o zvýšení platu, nebo když mu bez varování položíš na stůl výpověď s tím, že nastupuješ někam, kde ti dají víc?“

Absurdita našeho jednání

Zní to absurdně? Ano, ale takhle absurdně se chováme často. Mnohokrát se nám někde něco nelíbí. V pozici zákazníka, zaměstnance, zaměstnavatele, kamaráda, partnera. A neozveme se. Neřekneme, že jsme nespokojeni. Občas si to ještě omlouváme tím, že té druhé straně přeci musí být jasné, že se nám něco nelíbí.

Jistě, stěžujeme si všude okolo. Doma, kamarádům, v hospodě…. Ale nestěžujeme si, nebo lépe, nedáváme zpětnou vazbu tam, kde je to potřeba. A pak, plni „spravedlivého“ rozhořčení, jednoho dne vybuchneme. Dáme výpověď, rozejdeme se, požádáme o rozvod.

Ano, to že dáme zpětnou vazbu ještě neznamená, že se situace změní. Ale dáme druhé straně možnost. Dáme jí informace, že něco není úplně ideální.

Učme sebe a své děti se ozvat

Ozývejme se, mrmlejme, remcejme, buďme nespokojení. Buďme slyšet. Slušně a neagresivně. Zpětnou vazbu je třeba dávat vhodným způsobem. Pokud je to možné, tak se držme zásad:

  • Chvalme veřejně, kritizujme v soukromí.
  • Pokud už je někdy potřeba kritizovat veřejně, tak to dělejme s maximální citlivostí se snahou zachovat kritizované straně důstojnost a tvář.

I kritiku se snažme dávat tak, aby se kritizovaná strana mohla cítit důstojně. Veřejné lynčování není kritika, ale většinou jen nevhodný ventil naší frustrace.

A učme to naše děti. Učme je se slušně ozvat. A nejlepší způsob, jak je to naučit, je jít jim v tom příkladem. A pak je také můžeme učit, že pokud jsou někde nespokojení a vhodná, ideálně opakovaná, zpětná vazba nepomohla, tak je v pořádku odejít.

Ale nenaučíme je to tak, když budeme v dané situaci mlčet a pak si stěžovat až za dveřmi.

Někdy je to těžké

Někdy je to opravdu těžké. Čím je nám člověk bližší, tím je pro nás těžší mu říci, že se nám něco nelíbí. A ještě se to komplikuje v případě, že nedokážeme náš pocit dobře podložit argumenty. Ale i na to existují techniky a velmi účinné. Na NoGames se tyto techniky učíme a zkoušíme si je v praxi.

Učme se kritiku přijímat

To je velmi důležité. Když nám někdo sděluje, že se mu něco nelíbí, když nás kritizuje, tak je to skvělé. Je to neuvěřitelný projev důvěry, že má smysl nám něco takového říkat. Když nám partner řekne, že se v něčem necítí dobře, tak to není osobní útok. Je to projev toho, že nad námi ještě nezlomil hůl. Že jsme pořád ve hře.

Nemusíme s ním souhlasit, nemusíme se vždy podle toho chovat, ale to nic nemění na tom, že jsme měli možnost se to dozvědět. Že ještě nezmizela důvěra. A my máme možnost růst.

Neokrádejme druhé o čas

Zpět k filmu Teorie tygra.

Po prvé jsem vnímal hlavního hrdinu jako oběť, která se nakonec dokázala postavit a osvobodit. Jak to tak bývá, skutečnost je mnohem komplikovanější.

Oba byly oběti. Ona byla oběť nevědomí a svým způsobem i svého manžela. Neměla možnost se změnit. A kdyby se změnit nechtěla, tak neměla možnost si najít partnera, kterému by její nastavení vyhovovalo. Několik desítek let žila v iluzi, a nakonec zůstala sama.

Ani k ní to nebylo fér. Jeho neschopností sdělit hned v počátcích vztahu, že takhle žít nechce, ji manžel připravil o několik desítek let, které mohla prožít opravdu v láskyplném vztahu, a nejen v iluzi o něm.

Možná s někým jiným a možná vůbec. Ale žila by v pravdě. Oba o tuhle možnost přišli, oba ztratili desítky let a oba prohráli.

Buďme otevření, sdělujme své pocity a dělejme to dříve, než bude pozdě.

Svět bude lepší

Věřte nebo ne, ale funguje to. Pokud se naučíme slušně sdělovat svou nespokojenost, tak naše okolí zjistí, že se může spolehnout, že ví, na čem je.

Hrajme otevřenou hru a zjistíme, že pak nemusíme hrát vůbec. Můžeme žít v hezkých a otevřených vztazích plných vzájemné důvěry a respektu.

Libor

www.nogames.cz

O autorovi:

Libor Webster je Business Analytik. Mnoho let pracoval jako vedoucí analytických a vývojových týmů od nižšího managementu po top management a vedl analýzy projektů pro malé podniky i velké korporace a státní správu.

Nyní na volné noze nadále poskytuje služby v oblasti business analýz a konzultací pro široké spektrum společností.

Spolu se svou ženou Monikou jsou autoři a lektoři konceptu NoGames, který se prolíná do prakticky všech aspektů života od mezilidských vztahů, vyjednávání, prezentační dovednosti až po vedení lidí a soudní jednání.