Tento článek si neklade za cíl lobovat pro věrnost a tvrdit, že je to jediný správný způsob. Není. Máme tu například polyamorické vztahy a pokud je tato nebo jiná forma pro všechny zúčastněné vyhovující, tak je to naprosto korektní. Tedy cesta monogamního vztahu může být stejně správná, jako jakákoli jiná, na které se lidi ve vztahu shodnou.

A právě v tom „shodnou“ může být příslovečný „kámen úrazu“. Ne vždy, spíše výjimečně, se na počátku vztahu účastníci na toto téma baví, a tak nějak se předpokládá, že monogamii oba považují za jedinou cestu.
Co však v jakékoli formě vztahu považuji za správné já, je pravdivost, otevřenost, opravdovost a důvěra. Tedy základní principy konceptu NoGames.

V tomto článku se tedy zaměřuji na důvody, které mě k rozhodnutí vedly a jak se toto s konceptem NoGames propojuje. Možná se v nich najdete a možná vám budou tyto principy blízké i v jiném, nejen monogamním vztahu.

V úvodu jen ještě předestřu, že k rozhodnutí žít v monogamním vztahu a toto ctít, ve mně dozrálo až v průběhu let. Okolo pubertálního období pro mě byla monogamie pokojová rostlina, kterou jsem pěstovat nehodlal, ale jinak jsem zahradničil kdykoli jsem měl příležitost.

Idealistická představa vztahu

Nyní pojďme k důvodům mého rozhodnutí.

Ten nejhlavnější důvod je, že žiji v jisté zidealizované představě nádherného vztahu dvou lidí. Dvou lidí, kteří na sobě nejsou nijak závislí ať už materiálně nebo jakkoli jinak. Jsou rovnocenní. Oba vědí a vědí to o sobě navzájem, že jim nedělá problém být sám, navázat nový vztah a stejně tak nějaký vztah ukončit. Pokud se rozhodnou, že spolu budou, tak je to jen proto, že chtějí. A stejným způsobem se podvědomě rozhodují každý den, že spolu dále chtějí být. Že jim je spolu krásně.

Při svobodném rozhodnutí vědí, že mají vedle sebe toho nejlepšího přítele. Někoho, kdo má možná na spoustu věcí rozdílné názory a někdy se kvůli nim i pohádají. Ale stejně je to ten jejich nejbližší přítel. Vědí, že se mohou spolu otevřeně bavit. Mohou se pohádat a stále jsou to ti nejbližší přátele. A z pohledu NoGames to nejdůležitější – nehrají spolu žádné hry.

A díky tomu, že spolu nehrají hry, tak je mezi nimi absolutní důvěra. To, co kterýkoli z nich řekne je pravda a nemusí o tom pochybovat.

Nemusíme pochybovat

Se ženou jsme se shodli na monogamním vztahu, přestože naše minulost striktně monogamní nebyla.

Shodli jsme se na tom a tím jsme ze svého života vyloučili pochyby. Pokud se někdo z nás má potkat se známým, kamarádem, či dokonce bývalým partnerem, tak víme, že tuto dohodu ctíme.

Pokud bychom to porušili, tak bychom o tuto jistotu přišli. Vždy už by hrozilo riziko pochyb typu „a nebude to zase jako tenkrát“. Tyto pochyby jsou zdrojem žárlivosti a žárlivost je bohužel často počátkem konce (viz. článek o žárlivosti).

Nemusíme se skrývat

Tím, že vzájemně nepochybujeme, tak se ani nemáme potřebu skrývat. Když se chci potkat se svou kamarádkou a „pokec“ se protáhne do noci, tak si nemusím vymýšlet nějaké lži a pak se třást, jestli se na to nepřijde. Jestli nás někdo někde s někým neuvidí a neřekne to mé ženě. A stejně tak obráceně. Jednoduše si řekneme pravdu.

Když nic neskrývám, tak jsem svobodný. Nejsem korumpovatelný. Neděsím se toho, jak na mě někdo něco řekne, případně mě bude takříkajíc držet pod krkem a možná i vydírat. Tato svoboda dává neuvěřitelný pocit klidu a vnitřního míru.

Ne vždy je to jako v ráji

Ano, občas se pohádáme. Občas máme pocit, že nám ten druhý nerozumí. To jsou chvíle, kdy je člověk nejvíce náchylný k nevěře. Náchylný k tomu hledat pochopení a vlídnost někde jinde. A určitě by ji našel.

Je totiž jednoduché mít pochopení od někoho, kdo s námi sdílí jen to krásné. Kdo nezná naše slabosti a otravné zlozvyky. Kdo nezažil naše selhání, ale jen triumfy. Po kom vlastně nechceme nic jiného, než mu aktuálně dáváme, něhu, pozornost a projevy lásky.

Jenže v opravdovém vztahu právě zažíváme i negativní stránky. Proto je normální, že by se nám v tom druhém „jen krásném“ vztahu mohlo zdát, že je to ideální partner. Ale je empiricky prokázáno, že není.

Tím, že jsem se rozhodli nehledat v těžkých chvílích to krásné někde jinde, tak nám to i dává větší sílu se přes těžké chvíle přenést a „to krásné“ si opět znovu vytvořit spolu.

Ve vztahu na 100 %

Obecně je asi největší důvod nevěry, pokud máme ve vztahu nějakou nenaplněnou potřebu a její naplnění začneme hledat někde jinde.

Je jedno, jaká ta potřeba je. Fyzická nebo mentální. Nezáleží na tom, jestli si fyzickou potřebu naplňujeme v posteli s někým jiným, nebo mentální potřebu porozumění naplňujeme platonickým vztahem po internetu. Prostě už nejsme v jednom vztahu na 100 %.

Jakmile jsme druhou nohou v jiném vztahu, může se snadněji stát, že zatoužíme nohy spojit. Jen nepřesuneme druhou nohu k první, ale obráceně první k druhé.

Pokud jsme takto rozpolceni, tak se nám mnohem hůře daří najít svůj vnitřní klid a vyrovnanost.

Překročení Rubikonu

První nevěra je jako překročit Rubikon. Dokud člověk ještě ve vztahu nevěrný nebyl, tak se mnohem snáz odolává různým nástrahám a svodům.

Nebudeme si nic nalhávat, pohybujeme-li se ve společnosti, tak se prostě svody objevují. A sousedova zahrada se zdá vždy zelenější než ta naše. I méně přitažlivý protějšek, méně chápavý, méně inteligentní, méně komunikativní, prostě ve všech ohledech méně zajímavý, se jako nový a neznámý zdá být vždy zajímavější než někdo, s kým jsme několik let nebo dokonce několik desítek let.

Může nám i občas skočit do hlavy ten ďáblík pokušitel, ale dokud jsme ještě nikdy jeho svodům nepodlehli, tak se lépe odolává. Ale pokud jsme již někdy podlehli, a dokonce to prošlo bez povšimnutí, tak je každá další nevěra snazší.

A je stále těžší svodům odolat obzvláště ve chvílích, kdy jsou tzv. „trable v ráji“.

Každá nevěra je nový viteál

Viděli jste Harryho Pottera? Voldemort zde pomocí černé magie vytvářel viteály, předměty, v nichž uchoval část své duše a tím si zajišťoval nesmrtelnost. Každý další viteál ale zabíjel jeho duši a lidskost, až už z něj lidského nezbylo skoro nic.

Stejně tak každá nevěra ničí duši vztahu. S každou další se z toho začíná stávat běžnější a běžnější součást našeho života a z našeho vnímání vztahu se začíná vytrácet ta výjimečná blízkost daná absolutní otevřeností a důvěrou. S každou další lží a dalším tajemstvím v nás něco umírá. Něco výjimečného.

Nezáleží na tom, jak to máme, pokud je to pravda

Jak jsem již předestřel v úvodních řádcích, neexistuje jediná správná varianta vztahu. Správná je ta, která všem účastníkům vyhovuje, shodli se na ní a ctí ji. Žijí ve svobodě a zároveň v pravdě.

Ale to shodli musí být opravdu oboustranné a svobodné. Pokud dojde k tomu, že jeden z partnerů požaduje například nějakou formu polyamorie a druhý to akceptuje, protože nechce o partnera přijít, ale rozhodně mu to není příjemné a pokud by „opravdu měl na výběr“, tak by si toto rozhodně nevybral, tak to nakonec opravdu svobodné rozhodnutí nebylo.

Pokud navrhuji něco z pozice „silnějšího“, tedy vím, že druhá strana akceptuje cokoli, tak už jsem nedosáhl svobodné shody a jen jsem využil své převahy. Využil jsem ji a je mi de-facto jedno, že ten druhý se v tom necítí dobře.

Nestačí mi jeden sexuální partner/ka

Mnohokrát jsem slyšel podobnou větu, kterou lidé vysvětlovali své zálety. Tuto větu jsem slyšel jak od mužů, tak od žen.

V pořádku, je-li tomu tak, pak za správné považuji toto vykomunikovat a ideálně hned v počátcích vztahu.

Partner má tak právo se rozhodnout, jestli chce být ve vztahu, který na toto téma pohlíží takovým způsobem a oba tak mohou žít v nádherném vztahu s někým, kdo to vidí stejně, nemusí navzájem své „zálety“ skrývat a nastaví si spolu pravidla, jak fungovat.

To, že si dávají nějakým způsobem „volnost“, ještě nemusí nutně znamenat, že jim vyhovuje být pozorovatelem této „legitimní nevěry“, že si spolu chtějí o svých „dalších“ partnerech povídat, nemají problém pokud se s „dalšími“ partnery jejich partnera budou stýkat jejich děti atp. Opět zde mluvím o otevřenosti, pravdě a důvěře.

Nezřídka jsem se však setkal i s tím, že tuto volnost lidé vnímali jednostranně, tedy oni potřebují více partnerů, ale jakmile by to tak měl mít i jejich partner, tak se proměnili v chorobné žárlivce.

Láska

Monogamie opravdu není jediná možná správná forma vztahu. Je naprosto v pořádku, pokud to má někdo jinak. A i v tom jinak se může jednat o lásku, přestože si to my, vyznavači „tradičního“ konceptu, nedokážeme představit.

Pokud ale láskyplný, otevřený a důvěryplný vztah, v jakékoli formě, vnímáte jako lásku, jako něco úžasného, vzácného, něco, co se ani nedá pojmenovat, ani slovy popsat, tak vězte, že je jako diamant.

Je velmi pevná, ale také velmi křehká. Dokážete s ní vyrýt příběhy do času, jež nesmažou ani staletí, ale také ji můžete zničit jediným neopatrným úderem.

Jak pečujete o svůj diamant vy?

Libor

www.nogames.cz

O autorovi:

Libor Webster je Business Analytik. Mnoho let pracoval jako vedoucí analytických a vývojových týmů od nižšího managementu po top management a vedl analýzy projektů pro malé podniky i velké korporace a státní správu.

Nyní na volné noze nadále poskytuje služby v oblasti business analýz a konzultací pro široké spektrum společností.

Spolu se svou ženou Monikou jsou autoři a lektoři konceptu NoGames, který se prolíná do prakticky všech aspektů života od mezilidských vztahů, vyjednávání, prezentační dovednosti až po vedení lidí a soudní jednání.