Nebojte se, tento článek není o vaření. Na příměru s gulášem si jen ukážeme absurditu některého našeho konání.
Pojďme si říci, jak spolehlivě neuvařit dvě porce dobrého guláše.
Když nedám 100%, tak nikdy nezískám 100%
Řeknu si, dělám podle tohoto receptu poprvé, ještě ho moc neznám, nevím, jestli ten guláš bude dobrý a je škoda do něj investovat moc surovin. Dám tam tedy jen tak 50% všeho. Masa, cibule, koření, prostě všeho. Co z toho může vzniknout? Buď udělám výborný guláš, ale jen v jedné porci. Pokud se z té jedné porce budeme snažit najíst dva, tak si jen podráždíme chuťové buňky, ale k pocitu nasycení asi nedojdeme. Případně ještě horší varianta. Vody tam dáme jako na dvě porce a vznikne z toho při nejlepším velmi nedochucená řídká gulášová polévka. Rozhodně ne dobrý hustý guláš.
Prostě pokud nedám 100%, tak nedostanu 100%. Takto jsem původně plánoval tento článek nazvat, ale nakonec se mi zalíbil trochu bulvárnější nadpis s gulášem:)
Podívejme se na další analogii. Postavíme si dům pro naši rodinu. Ale dokud v něm nebydlíme, tak přeci nemůžeme vědět, jestli se nám v něm bude líbit. Přeci do něj nebudeme investovat 100% materiálu. Postavíme ho z levnějšího, méně kvalitního materiálu, případně z menšího množství. A když se nám líbit nebude, tak se ho zbavíme a postavíme si jiný. Jak asi taková stavba, případně série staveb, může dopadnout?
Přijde ti to postavené na hlavu? Ano je.
Co když TO není TO pravé
Se vztahy je to stejné. Často jsme v začátku vztahu opatrní, to je pochopitelné, přece do něčeho, co neznáme, nepůjdeme po hlavě naplno. Neznáme toho druhého, nevíme, jestli z toho může být dobrý vztah. Nevíme, jak to ten druhý bere, myslí to vážně, není to pro něj jen povyražení? Je vedle nás ještě někdo další, nebo dva, tři… kdo o nás má zájem, nebo by mohl mít? Přeci nevsadíme vše na jednu kartu. Proč bychom nemohli randit alespoň s dvěma. Uvidíme, kde se to bude dobře vyvíjet a až budeme mít jistotu, že je to TO pravé, tak teprve do toho půjdeme na 100%.
Co když druhá strana k tomu bude přistupovat stejně? Tak si takhle oba randíme, čekáme, až nám ten druhý dokáže, že to myslí vážně a pak to také začneme myslet vážně. Pak už to trvá docela dlouho a stále se nikam neposouváme a nakonec dospějeme k závěru, že to nikam nevede. A jen se nám potvrdí naše obezřetnost. Ještě, že jsme do toho nešli naplno. Nebylo to TO pravé.
Případně ještě „horší“ varianta. Všichni další potenciální partneři už byli unaveni naší nerozhodností a šli jinam. Tenhle jeden nám zbyl. No co už….
To jsou pěkné vyhlídky, my jsme se spokojili s někým, ten druhý se takhle možná spokojil s námi. Prostě jsme si zbyli. Fakt výhra pro oba.
Jiná situace, možná se v ní poznáš. Máme už trochu delší vztah, nefunguje úplně dokonale. Ne, že by byl vyloženě špatný, ale ten druhý už na nás není milý tak jako dřív. Není tak pozorný atp. A my na něj také ne. Jo, kdyby byl milejší, tak to my bychom také pak byli. A v jeho hlavě je to samé. Až my na něj budeme hodní, tak on bude hodný na nás. A takhle opět oba čekáme, až se ten druhý vzpamatuje, abychom se vzpamatovali i my. Podmíněná láska.
Možná tě to překvapí, ale ono to takto funguje v jakémkoliv vztahu. V kamarádském, zaměstnaneckém, ve vztahu k domácím mazlíčkům, k našemu autu. Budeme se o naše auto dobře starat, až když nám dokáže, že je stoprocentně spolehlivé… Blbost, to je nám asi všem jasné.
Hra na nedosažitelnost
Pak tu máme hry, jež mají zvýšit touhu toho druhého. Hry, kdy rozhodně nedáváme 100% zainteresovanost. Hra na nedosažitelnost. Hra stará jako lidstvo samo, která svým způsobem někdy funguje, alespoň v začátku. Manipulující a leckdy surová hra s emocemi našimi, nebo druhých. Záleží na tom, jestli jsme hráči nebo je s námi hráno. A nejhorší na téhle hře je, že jsme tak pitomí a stále do ní skáčeme.
Kašleme na lidi, kteří s námi jednají otevřeně, nehrají si s námi, mají takříkajíc srdce na dlani. A jak omámení námořníci jdeme za sirénami, které nás lákají na útesy.
Jaké z tohoto vznikají vztahy? Hráč si své oběti neváží, protože se cítí být nad ní. Ví, že si s ní může hrát, manipulovat a zároveň hráče tato hra baví, tak ji hraje s dál a dál.
A obehraný? Už jsi v této roli někdy byl? Jak jsi se cítil, byla to pro tebe ta vysněná láska plná porozumění, respektu, otevřenosti? Asi stěží.
Vztahy jsou spirála
Vztahy jsou spirála a je jen na našem rozhodnutí, jestli půjdeme po spirále nahoru, nebo dolů.
Pokud se k sobě oba partneři chovají otevřeně, pozorně, láskyplně, tak se navzájem inspirují. A obráceně. Pokud se k sobě chovají opatrně, zdrženlivě, s odstupem, tak se navzájem demotivují.
Vztahy jsou spirála
Proto jsme opatrní. Potřebujeme jistotu, pak se teprve můžeme otevřít, jít do toho na 100%. Ale tu jistotu nezískáme, pokud do toho na 100% nepůjdeme. Můžeme jít do vztahů na 100% a dvakrát, třikrát, desetkrát nebo i stokrát se spálit. Ale pořád budeme mít šanci, že jednou těch 100% vyplatí. Nebo můžeme do vztahu nejít vůbec, rozhodně ne na 100%, ale pak měníme riziko, že se spálíme za jistotu, že nikdy těch 100% nedostaneme.
Jak se říká, lepší shořet, než nikdy nevzplanout. Já radši desetkrát shořím a jako fénix povstanu z popela, než abych nikdy nevzplanul. Stojí to za to, stálo to za to. Jsem s úžasnou ženou, se kterou máme nádherný vztah.
A co ty? Chceš inspirovat, nebo demotivovat? Chceš uvařit dobrý guláš, nebo jen řídkou břečku?
Libor
O autorovi:
Libor Webster je Business Analytik. Mnoho let pracoval jako vedoucí analytický a vývojových týmů od nižšího managementu po top management a vedl analýzy projektů pro malé podniky i velké korporace a státní správu.
Nyní na volné noze nadále poskytuje služby v oblasti business analýz a konzultací pro široké spektrum společností.
Spolu se svou ženou Monikou jsou autoři a lektoři konceptu NoGames, který se prolíná do prakticky všech aspektů života od mezilidských vztahů, vyjednávání, prezentační dovednosti až po vedení lidí a soudní jednání.
