Existuje mnoho důvodů, proč jít do vztahu. Některé jsou lepší a některé horší.
K těm nejlepším beze sporu patří láska. Prostá, jednoduchá a čistá. Dva spolu chtějí být prostě jen proto, že se milují.
K těm nejhorším na druhou stranu patří motiv, že toho druhého zachráníme. A to platí i mimo partnerské vztahy.
Podat pomocnou ruku? Odpovědět na žádost o pomoc? Ano. Ale naplnění spasitelského syndromu a snaha někoho zachraňovat? To rozhodně již ne.
Vyrovnanost ve vztahu
Už totiž jen samotná myšlenka, že někdo potřebuje zachránit, je deklasující. Ty potřebuješ zachránit a já jsem ten, kdo tě zachrání. Takové nastavení mysli totiž vytváří nerovnováhu ve vztahu samo o sobě. Navíc je empiricky dokázáno, že to nefunguje. Každý se totiž musí zachránit sám. Může k tomu využít pomoci druhých, ale ten hnací motor musí být on sám a odpovědnost za to musí být také na něm.
Ve chvíli, kdy tím motorem bude někdo jiný a zodpovědnost bude na někom jiném, tak se ze „zachraňování“ stává nekonečný proces. Navíc se často zachraňovaný v průběhu procesu obrátí proti svému zachránci.
Problém s vděčností
Pocit, že jsem někomu vděčný, totiž lidé obecně těžko snáší. Natož dlouhodobě. Tento pocit je velmi podobný pocitu, že někomu dluží.
Čím víc by měli být někomu vděčni, tím více mu dluží, tím je pocit nepříjemnější. A to dokonce i v případě, kdy zachránce či věřitel to tak vůbec nevnímá. Ten už dávno mohl na svou pomoc zapomenout. Ale dlužník nezapomíná a často v každém i naprosto nevinném gestu či vyjádření vnímá skrytou připomínku svého dluhu.
Postupně v něm začínají zesilovat důvody a argumenty, proč by se takto cítit neměl. Ta pomoc nebyla tak veliká. Už je to dávno a dávno již svůj dluh splatil. Zachránce není tak morální, když mu to pořád připomíná. A tak dál až mu najednou náš zachránce začíná lézt na nervy již jen svou vlastní existencí.
Svůj dluh by totiž rád vymazal ze světa.
Právo na chybu
Spasitelský syndrom se často projevuje velmi invazivním způsobem, a navíc je provázen vlastním pocitem neomylnosti. Spasitel nejlépe ví, co je pro všechny dobré. A když to ví, tak má přeci morální povinnosti všechny chránit před jejich chybami. Dělá to pro jejich dobro.
Jenže právo na dělaní chyb spadá do, alespoň pro mě, jednoho z nejsvatějších práv a tím je svoboda. Pokud někomu sebereme jeho právo dělat i chybná rozhodnutí, tím jeho svobodu omezujeme.
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.
Právo na růst
S omezováním svobody v podobě omezení práva na chybu jde také ruku v ruce omezení práva na růst. Pravda je taková, že největšího osobního růstu dosahujeme právě ve chvílích, kdy se popereme s nějakou těžkou životní situací. Kdy se s ní popereme, poučíme a posuneme dál.
Jestliže nás někdo zachrání, tak nám sice pomůže s danou situací, ale o efekt růstu většinou přijdeme.
To stále neznamená, že nemáme někomu pomoci, pokud o pomoc požádá. Dokonce i získání schopnosti požádat o pomoc a danou pomoc využít spadá do věcí, které nás posouvají dál. Znamená to totiž někdy srovnat se se svým egem, které křičí „já nikoho nepotřebuji, všechno zvládnu sám“.
On to sám nedokáže
Narazili jsme na někoho, o kom máme pocit, že to sám nedokáže? Že potřebuje zachránit? Pokud jsme se nespletli a on to opravdu sám nedokáže, tak se zpravidla jedná o člověka, kterému ani pomoci není. Pro některé lidi se „být v pr….“ stává životním stylem. Každá pomoc nakonec selže a je to jen utvrdí v jejich „správném“ přesvědčení, že oni mají prostě smůlu.
Jak z toho ven? Velmi často jen tak, že padnou na opravdové dno. A to jim dá sílu se ze dna odrazit. Začnou růst.
Spasitelský syndrom
Pozorujete občas u sebe záchvaty spasitelského syndromu? Pokud ano, tak si sedněte do kouta a počkejte až to přejde.
To nejlepší, co můžeme pro někoho udělat, je totiž jít s ním na jeho cestě životem jako partneři. Ne před ním a táhnout ho, ne za ním a tlačit ho. Jít vedle něj jako rovný s rovným. Můžeme se občas podepřít či podržet navzájem. To totiž rovnocenní partneři také dělají.
Právo na nezávislost
Dnešní společnost jde hodně cestou pomáhání a podporování potřebných. Bohužel to často jde cestou, která vytváří závislost mezi potřebnými a pomáhajícími. Toto vytváření závislosti sice není, doufejme, prvoplánové, ale dochází k němu.
Na kurzech NoGames se hodně zabýváme tím, jak přestat být závislí. Jak se porvat s problémy a postavit se na své nohy. Případně, jak někomu podat pomocnou ruku a přitom zachovat, a dokonce podporovat jeho nezávislost.
Na této myšlence by totiž jakákoli pomoc měla být založena. Podpořit a pomoci se postavit na vlastní nohy tak, aby na nich již dokázal stát sám.
Takže si položme otázku, chceme být spasitelé, kteří vytvářejí zástupy vděčných závislých, nebo chceme lidem pomáhat postavit se na vlastní nohy a vytvářet tak možná ne zástupy, ale rovnoprávné, svobodné a nezávislé jedince?
Libor
O autorovi:
Libor Webster je Business Analytik. Mnoho let pracoval jako vedoucí analytických a vývojových týmů od nižšího managementu po top management a vedl analýzy projektů pro malé podniky i velké korporace a státní správu.
Nyní na volné noze nadále poskytuje služby v oblasti business analýz a konzultací pro široké spektrum společností.
Spolu se svou ženou Monikou jsou autoři a lektoři konceptu NoGames, který se prolíná do prakticky všech aspektů života od mezilidských vztahů, vyjednávání, prezentační dovednosti až po vedení lidí a soudní jednání.
