Dokud se neomluvíš

Na kurzech NoGames rozebíráme jednu z velmi častých her (nejen) mezi partnery. Říkám nejen, protože tato hra se vyskytuje téměř v jakémkoli vztahu. Příbuzenském, pracovním, kamarádském, sousedském, prostě v jakémkoli.

Hry kolem omluvy

Nebudeme se věnovat situacím, kdy nám na omluvě nezáleží, protože provinění dotyčného je pro nás neomluvitelné a omluva na tom nic nezmění.

Zajímají nás situace, kdy omluvu chceme/vyžadujeme.

A co to vlastně je ta omluva, na kterém nám tak záleží? Co tím vlastně sledujeme?

Jedna z klíčových ideí konceptu NoGames je „nazývání věcí pravými jmény“. Pojďme si to tedy zkusit rozebrat a nazvat pravými jmény.

Předtím si však do skládačky doplňme ještě další dvě případné dějství této hry.

(Ne)upřímná omluva

Když už přijde „vynucená“ omluva, tak občas následuje námitka, že omluva není myšlena upřímně. Hra pak pokračuje do té doby, než si „viník“ opravdu uvědomí hloubku svého „hříchu“ a omluvu neřekne „dostatečně upřímně“. Nebo tu upřímnost alespoň dostatečně dobře nezahraje.

A stejně neodpustím

Třetí dějství je již pro opravdu otrlé povahy. Ani po omluvě nenásleduje odpuštění. Ne s průtahy, jako v předchozím odstavci, ale vůbec nikdy. Nechceme odpustit a šlo nám jen o vynucení omluvy.

Proč se nechce omluvit

Proč se někdo omluvě brání? Máme zde v zásadě dvě možnosti:

  • Necítí se vinen
  • Cítí se vinen, ale jeho ego mu nedovolí se omluvit

Omluva je odpustek

Pokud se někdo proviní a omluví se, tak je to pro nás jako odpustek.

Pro zralého člověka není problém se upřímně omluvit, pokud udělal něco, co i pro něj není takříkajíc v pořádku. Pokud se omluví, zakoupil si odpustek a poškozené straně tímto odpustkem zaplatil za jeho odpuštění. Pokud je i on zralý.

Necítím se vinen

Co když se „hříšník“ necítí vinen? Tak je ho třeba „vychovat“. Dokud se neomluví, tak bude trestán. Je to něco jako hospodářské embargo. Nebudeme s ním mluvit, nebudeme s ním spolupracovat a budeme mu všelijak dávat najevo, že bez omluvy má smůlu. A už vůbec nemluvme o nějakých projevech lásky. Dokud se neomluví, tak má prostě utrum.

A on se omluvit nechce, necítí se vinen.

Vynucená omluva

Často „hříšník“ po nějaké době povolí a „podvolí se, ať už se cítí proviněn nebo ne. Fráze „podvolí se“ je velmi důležitá. Omluvu je potřeba si vynutit za každou cenu.

Pokud se nakonec „podřídí“ (opět důležitý termín) a omluví se, tak ho vezmeme na milost.

Po omluvě může následovat druhé dějství pro vynucenídostatečně upřímné“ omluvy, ale výsledek je stejný. Jen trvá o trochu déle, než se dostaví.

Důvody pro vynucování omluvy

Obecně je omluva vynucována z několika důvodů:

  • Ujištění se
  • Upevnění moci
  • Výchova

Při ujištění se je pro nás omluva vlastně signálem, že druhé straně na nás záleží alespoň natolik, že mu stojíme za to, se omluvit.

Upevňování moci se týkají právě pojmy „podvolí se“ a „podřídí se“. Cítíte v obou pojmech jistý stupeň submise či ponížení? Cítíte správně, je tam. Vynucení omluvy je totiž aktem, kdy omlouvající uzná mocenskou nadřazenost druhé strany a začne se chovat „správně“.

Výchovným vynucením omluvy je „hříšník“ vychováván, aby se již nikdy v budoucnu ničeho takového nedopustil. A čím byl „hřích“ větší, tím je potřeba déle trestat, aby měl výchovný charakter větší dopad.

Paradox vynucené omluvy

Vynutíme-li si na někom omluvu, tak si nemůžeme být jisti, že opravdu lituje svého skutku. Možná ve skutečnosti lituje jen sebe samotného za stav, ve kterém se nachází naší snahou ho k omluvě donutit. Jelikož v tom stavu být nechce, tak přistoupí k zakoupení „odpustku“, tedy k omluvě.

Můžeme si tedy být jisti, že je vynucená omluva skutečně upřímná? Nemůžeme. Získali jsme ji, vynutili jsme si ji, ale jisti si být nemůžeme.

Můžeme si být jisti jedinou věcí. Vyhráli jsme hru na „omluv se“. Viník se podvolil naši vůli, jsme nad ním (viz. Kohlbergova stádia morálního vývoje).

Máme se tedy omlouvat?

Mohlo by se zdát, že neuznávám omluvy. Opak je pravdou. Pokud se něčím proviním, tak bych se omluvit měl. A měl bych se omluvit sám, hned a bez donucování. Dávám tím najevo, že to co jsem udělal, jsem udělal z hlouposti, nevědomosti, chyby, atp. Každopádně se s takovým chováním nadále neztotožňuji a nechci ho opakovat.

Pokud se omluvím na základě nátlaku, tak taková omluva nemá jinou hodnotu nežli uznání, že nátlak byl účinný.

Shrnutí

Vždy, když začneme mít potřebu rozehrát hru na „omluv se“, tak se zamysleme nad tím, jaký cíl sledujeme. Zamysleme se a pravdivě si tento cíl pojmenujme.

Možná nás pak přejde chuť nejen na hru „omluv se“, ale i na související hry „trucuji“, „jsem dotčen“, „jsem smutný“, „očekával jsem“, „musím tě potrestat“ a další.

Na světě pak bude minimálně o jednu hru méně a o trochu NoGames více.

 

Libor

www.nogames.cz

O autorovi:

Libor Webster je Business Analytik. Mnoho let pracoval jako vedoucí analytický a vývojových týmů od nižšího managementu po top management a vedl analýzy projektů pro malé podniky i velké korporace a státní správu.

Nyní na volné noze nadále poskytuje služby v oblasti business analýz a konzultací pro široké spektrum společností.

Spolu se svou ženou Monikou jsou autoři a lektoři konceptu NoGames, který se prolíná do prakticky všech aspektů života od mezilidských vztahů, vyjednávání, prezentační dovednosti až po vedení lidí a soudní jednání.