Uráží vás sprostá slova? Pohoršuje vás, když před vámi někdo mluví sprostě? Cítíte se dotčeni, pokud někdo před vámi nemluví „způsobně“? Gratuluji, pravděpodobně hrajete ne jednu, ale dokonce několik z tzv. společenských her.
První hra: Uráží mě, když…
Položme si nejdříve otázku, proč by nás vůbec mělo urážet, nebo se nás jakkoli dotýkat, když někdo mluví sprostě. Není to povrchní? Nemělo by nás primárně zajímat to, co nám chce daný člověk říct, jaký je, jak přemýšlí, jaké má motivy? Může to vypovídat o tom, z jaké pochází sociální vrstvy, jaké má vzdělání, jak byl vychováván, o zvyklostech a kraji, kde vyrůstal, kde se pohybuje a o spoustě dalších věcech. Také to ale nemusí vypovídat naprosto o ničem. Soudit člověka, jeho charakter a úmysly pouze podle volby jeho slov je tedy jednoduše povrchní.
Jeďte třeba na Ostravsko, kde každou chvíli uslyšíte to „strašně urážlivé“ slovo začínající písmenkem „p“. Přesto to ale vůbec nic nevypovídá o charakteru, vychování a úrovni lidí z Ostravska. Vůbec nic! Před lety bylo „módou“ říkat za každým slovem „vole“. Používalo ho opravdu hodně lidí a spousta z nich to používá dodnes. A opět, vypovídá to něco o charakteru těchto lidí? Vůbec nic!
Mluvím, tedy chci
Podívejme se však na protipól užívání vulgarit a „nekultivované řeči“. Podívejme se na politiky, manipulátory, podvodníky a psychopaty. To, co spojuje lidi patřící do těchto kategorií je, že většina z nich používá vybranou mluvu, mluví působivě, líbivě, možná až populisticky, dává si velmi záležet na tom, aby vše co řeknou, vám bylo sympatické. Protože pokud by mluvili jinak, tak by pravděpodobně nebyli ve svém počínání úspěšní. A oni úspěšní být chtějí. Jak tedy o jejich charakteru a úmyslech vypovídá jejich mluva? Vůbec nijak!
Ale hlavně, ať člověk mluví jakkoli, obléká se jakkoli, vypadá jakkoli, tak to vše může (a nemusí) něco vypovídat o něm. Rozhodně ale není žádný důvod, proč bychom se tím měli cítit dotčeni či uraženi my. Vůbec nic z jeho chování a mluvy totiž nevypovídá o nás. Co o nás ale vypovídá hodně je to, jaké pocity v nás okolní svět vyvolává. To nám ukazuje stav našeho nitra, poukazuje to na naší sebehodnotu a vnitřní vyrovnanost. Poslouchejte tento svůj vnitřní hlas!
Pokud je mi něco nepříjemné, je to můj problém
Kdykoli pocítím, že se mě dotklo něco, co někdo řekl, že mě to urazilo, naštvalo, nebo to vyvolalo jiný nepříjemný pocit, tak se zamyslím nad tím, proč to se mnou tak rezonuje. Proč? Proč mi to vadí? Proč mi to není jedno? Spoustě lidem okolo je to úplně „šumák“, tak proč zrovna mě to tak vadí. Ten člověk je možná „hulvát“, možná použil „nešikovnou“ analogii, možná jsem jen nepochopil kontext. Na tom ale nezáleží. Důležité je, že se to týká mě, to já mám nějaký problém.
Možná to udeřilo na naši strunu již zmíněné sebehodnoty, možná to vyvolalo nějakou zasutou vzpomínku, jak se k nám chovali kamarádi, spolužáci, kolegové, nebo dokonce rodiče. Tady někde bude zakopaný pes. A my, místo toho, abychom pátrali po této příčině a vyrovnali se s ní, jen víc a víc rozehráváme hru na „jsem uražený“. Vykopejte toho „psa“, poperte se s ním, srovnejte se s démony a strachy ze své minulosti. To může být náročná cesta, ale začít ji můžete třeba prostým rozhodnutím, že už vás nebudou takové věci urážet. Můžete namítnout, že tak jednoduše to nejde.
Ale ano, jde. Zkuste to a zjistíte, že je to opravdu jen o vašem rozhodnutí a tréninku. Prostě se rozhodnete, že vás to neuráží.
Svobodně se rozhoduji o svých pocitech
Nejen v dětství, ale celý život jsme vychováváni ve vzorcích, že se nás má něco dotýkat, urážet nás. A my v těchto vzorcích poslušně žijeme. Nyní máte možnost tyto vzorce opustit. Jak? Prostě se rozhodněte a udělejte to. Že je to těžké? Jasně, že je. Snažíme se změnit naučený vzorec chování a prožívání, ve kterém jsme se „trénovali“ desítky let. Postupně ale zjistíte, že s každým dalším pokusem o opuštění starého vzorce je to snazší a snazší. A vy se tak stáváte svobodnější.
Svobodnější? Co s tím má společného svoboda? Strašně moc. Jestliže se nás nějak nepříjemně dotkne to, jak někdo mluví, tak mu tím dáváme moc nad našimi pocity. A zároveň tím dáváme možnost lidem, kteří v nás svými slovy vyvolávají příjemné pocity, aby s námi manipulovali. Máme tím pádem mnohem menší moc nad svými pocity, neboť jsme svoji svobodu dobrovolně odevzdali svému okolí a dali mu moc určovat, jak se budeme cítit.
Další hra: Každá záminka někoho odsoudit je dobrá
Mnohdy aniž bychom si to uvědomovali, používám různé záminky k odsouzení druhých. Proč to vlastně děláme? Přeci pro ten slastný pocit moci: „Vůbec se s ním nebavte, je to hulvát!“. Nebo v diskusních fórech oblíbený odkaz na pravopis: „O jeho úrovni mluví hrubky v jeho příspěvku. Co si chcete myslet o člověku, který ani neumí psát?“. Podobné odsuzovací a nadřazující se věty jsou i častým nástrojem demagogie. Tato hra by ale sama vydala na celý článek, a tak o té někdy příště.
Chcete si ověřit, jak na vás sprostá slova působí? Pak si přečtěte náš další článek:
„První pravidlo pro šťastný život: Nebuď kretén!“ (vyjde 17.8.2020).
Schválně, zda obsah článku převáží nad domnělým hulvátstvím jeho autora :D
Pro vás, kteří se chcete do hloubky urážení ponořit ještě více, doporučujeme úžasné video Steva Hughese, od kterého jsem si i vypůjčil název článku https://videacesky.cz/video/steve-hughes-urazeny-no-a-co.
Libor
O autorovi:
Libor Webster je Business Analytik. Mnoho let pracoval jako vedoucí analytický a vývojových týmů od nižšího managementu po top management a vedl analýzy projektů pro malé podniky i velké korporace a státní správu.
Nyní na volné noze nadále poskytuje služby v oblasti business analýz a konzultací pro široké spektrum společností.
Spolu se svou ženou Monikou jsou autoři a lektoři konceptu NoGames, který se prolíná do prakticky všech aspektů života od mezilidských vztahů, vyjednávání, prezentační dovednosti až po vedení lidí a soudní jednání.
